Daniel Szabó / Mnoho pohledů, minimum východisek

11.10.2016 16:30

V posledních letech jsme svědky nekonečného množství analýz a názorů na to, co je příčinou krize Evropy a západní společnosti. Všichni ti "proroci a mesiášové" nabízejí návody a recepty na "lepší časy", na rozdělení nebo sjednocení Evropy, na boj s terorismem, na ekonomickou prosperitu a na mnoho dalšího. Někdo by chtěl Evropu jaksi "reformovat", jiní navrhují vládu bez elit, ostatní se připojují k davu a požadují radikální řešení. Ale má vůbec Evropa nějaké řešení?

Náboženský fundamentalismus, víra jako přesvědčení, které utváří lidská přání, postoje a jednání, konfrontace mezi tradicemi, přesvědčením, fanatismem a předsudky. To všechno často slýcháváme z úst politiků, "expertů a odborníků", kteří se mylně považují za elitu. Většina se zabývá zkoumáním socioekonomické reality, ale málokdo je ochoten vidět lidská dramata, která se vyjevují zkoumáním vzorců myšlení a chování jednotlivců a společnosti.

Teorie sociálních a mediálních konstrukcí jsou mnohdy méně zajímavé než samotné politické a historické procesy. Populistické názory apelují na univerzalitu lidských hodnot a křesťanských tradic, liberálně - konzervativní pohledy vzývají sekulární náboženství a absolutní svobodu jedince. Často jsou přehlíženy dějinné ideje a historické souvislosti v podobě kolonizace evropských velmocí, evropského osvícenství, rozpadu velkých říší, dvou světových válek, studené války, totalitarismu, dekolonizace, vojenské intervence Západu na Blízký východ a do zemí třetího světa, atd. Na stranu viníků rozpadu a krize Evropy jsou často postaveni islámští radikálové, na stranu obhájců pak evropská masová společnost, která opticky "hájí své zájmy", aniž by často tušila, jaké ty zájmy jsou.   

Prostředí, ve kterém žijeme, se skládá z identity, struktury a významu. Význam prostředí je pevně spjat a vázán na strukturu prostředí. Pokud přisoudíme prostředí určitý poznávací význam, kterým se pokouší jedinci něco sdělit, musí mít i struktura jasně stanovené podmínky. Ty zajišťují sdělitelnost vůči objektu (v tomto případě člověku). Jak tedy této sdělnosti prostředí dosáhnout?

Prostředí a identita v nás evokuje určitý způsob života. To jak žijeme a kde žijeme není zdaleka tak jasné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Každý jednotlivec se vymezuje a identifikuje s různým společenským prostředím. Právě schopnost identifikace, ve spojení s osobní zkušeností, je jedním z nejdůležitějších aspektů pro tvorbu identity. Orientovat se a získávat informace o prostředí, by mělo být primárním úkolem každého jednotlivce. To nám  může pomoci k rozeznávání a posuzování věcí a chování lidí v určitém prostředí. 

V postmoderní době, ve které v současnosti žijeme, nám mnoho pojmů splývá a velmi špatně je rozeznáváme. Svoboda, demokracie, vůle, jsoucno, bytí, čas, totalita, islamismus, fundamentalismus... Tyto pojmy, mezi které patří i konstrukce mentálního obrazu prostředí, jsou chápány ve vztahu ke světu nebo ve vztahu k druhému, potažmo společnosti. Pocit jistoty a zakotvení v prostředí je pro jedince velmi důležitý. Od těchto pojmů může společně se svobodným jednáním rozvíjet svou identitu. „Moderní“ prostředí, které je základem dnešního života, nelze oprostit od emocí jednotlivce. Emoce a city přirozeně vyvolávají pocit nejistoty, který je hlavním hybatelem pro uchopení života v determinovaném prostředí. Prostor, ve kterém prožíváme svou formu času, se musí zprůhlednit a získat vnitřní jednotu. Pokud nebude tyto aspekty splňovat, může se stát chaotickým a nebezpečným pro jedince i společnost    

Každé prostředí, se kterým se můžeme identifikovat, vyvolává u člověka různý myšlenkový proces. Přes značné rozpory mezi jednotlivci, ale můžeme konstatovat, že v rámci názorového střetu, často dochází k rámcovému sjednocení a shodě. V této chvíli je nasnadě otázka, jestli to může prospět společnosti a nevypovídá to o slabé identitě jedince. Představme si sebeidentifikaci s prostředím jako narativní strukturu vyprávění. Jedinec se stává aktivním pozorovatelem a podílí se na vývoji prostředí. Stává se vlastně reálným objektem, který se ocitá ve společenské hře, kde mu jsou vytyčeny určité meze, do kterých musí promítnout své představy. V protikladu zde stojí pojmy "chtít" a "moci". Co jako jedinec chci pro sebeidentifikaci s prostředím udělat a co je mi dovoleno (co mohu) udělat.     

Ve značně přeneseném a nadneseném slova smyslu, bychom mohli říci, že mentální obraz prostředí, ve kterém žijeme, si vytváříme podle dostupných informací, na základě utvořených hypotéz. Pokud ovšem vycházíme z reálného času a prostoru, který jako jedinci žijeme a obýváme, odvíjí se naše lidské bytí jako měnící se rytmus naše života. V této souvislosti se ve velké míře stírají rozdíly mezi pojmy "pozorovatel" a "objekt". Jedinec se stává objektem v daném prostředí a zároveň je i pozorovatelem, který má schopnost (do určité míry) měnit prostředí kolem sebe. Tak můžeme chápat diskurz identity (ať už z náboženského nebo ateistického hlediska), jako člověka aktivního ve smyslu hledání a člověka rezistentního ve smyslu odpovědnosti.    

Lhostejnost, nenávist a radikální náboženství nám ztěžují možnost pochopení křesťanství v pravém slova smyslu. „Návod" na chápání podstaty bytí můžeme v obecné rovině vidět v „životu jako chápání daru Boha (početí až smrt) versus životu jako výtvoru lidí (rodičů, společnosti, sebe sama).“ Utváření našeho mentálního obrazu, časově mnohonásobně převyšuje délku života jedince. Individuální identita jedince je vyjádřena určitou formou, která je prezentována nekonečným množstvím podnětů a informací. Pokud nemá dojít k zahlcení, musíme s těmi soubory pracovat, neustále je kontrolovat a obměňovat. Tím vyvstává otázka, kde jsou limity, kdy jsme ještě schopni vnímat prostředí a situace v souvislostech, a kdy už tyto souvislosti z hlediska chápání, překračují naše možnosti.    

Jsme zahlceni kulturním, historickým, ekonomickým a biologickým vývojem, které k nám neputují chronologicky, ale jsou předkládány v určitých interakcích a zkratkách na jednotlivé události. Žijeme v tekuté a postmoderní době, kde se rozpadají tradiční hodnoty a selhávají konzervativní jistoty. Nové poznatky a informace, které vstupují do našeho poznávacího procesu prostředí, mají za následek vytváření představ o určitém prostředí (to nemusí být jen to naše, ve kterém v současnosti žijeme), z hlediska vnitřního i vnějšího poznání. Určitým protikladem k tomuto důležitému poznání je časová zkušenost skutečnosti. Ta utváření lidskou identitu a její vliv na prostředí, který determinuje pouze na určitý a jasně přidělený (vymezený) časový úsek lidského života. Pokud nechceme tento vymezený časový úsek nechat prostoupený lhostejností, s pravděpodobným následkem lidské prázdnoty, měl by si Evropan zvolit mezi racionálně organizovanou společností nebo pospolitým společenstvím. Výběr ponechám na každém jedinci a jeho vůli.

Zpět