Postmoderní spiritualita a Milost / Jolana Poláková

13.04.2017 18:37

Charakteristickým rysem postmoderního světa je jeho písečná pohyblivost; radikální ztížení možnosti dospět k jistotám: od elementárně životních přes ty, které jsou spjaty se spolehlivostí technického a vědeckého rozumu nebo se smysluplností esteticky kultivovaného prožitku, až po ty, které vytvářejí vnější oporu náboženského života. V pozadí všech pokusů o duchovní a mravní život stojí drastický fenomén pouště. Před ním je i tragický nihilismus pokročilé moderní doby usvědčen z pózy. Skrytým rubem postmoderní leckdy až křečovité lehkosti, nevázanosti a hry je němá syrová vážnost až k šílenství. Z obojího bere ta postmoderní exprese, která ještě nedospěla ke své katarzi, typickou oscilaci mezi směšností a děsem. Avšak jestliže se „příliš lidské“ takto výrazně zpovrchňuje jako panoptikum, pak se tím radikálněji otvírá člověku možnost do hloubi svého bytí se uvolnit k přijetí toho, co ho oslovuje radikálně „zvenčí“. Jen proto může na přesýpavé půdě postmoderního světa probíhat nejen slepý jepičí rej, ale i nové hledání. Naděje s ním spjatá je úměrná intenzitě přítomné nejistoty.

Jinakost budoucích jistot bude patrně úměrná bohatství alternativ, které se nyní hledajícím nabízejí k vzájemné konfrontaci. Postmoderní vývoj západní civilizace a kultury je unikátní tím, že v něm poprvé v dějinách lidstva přicházejí ke slovu patrně všechny kultury – bez ohledu na geografickou či historickou vzdálenost od současného Západu – o nichž je možno se dovědět. Přicházejí ke slovu v tom (silném) smyslu, že počínaje čarováním a konče zenovými kláštery je již možno se o tom všem nejen dočíst, ale všechno, co k dané kulturní skutečnosti patří, i osobně a originálně prožít. Vzájemné otvírání světů – jehož vyvolavatelem a průsečíkem se naše civilizace stala díky své dlouhé akademické průpravě v průběhu tisíciletého shromažďování vědění o všem, o čem jen lze nějaké vědění mít – je poprvé v dějinách tak velice mnohosměrné a tak velice předem neusměrněné. Západní svět se ve své postmoderní pohostinnosti téměř vzdal vlastních výkladových rámců, v nichž by „cizorodé“ vlivy a prvky nějak uváděl do pevné a smysluplné souvislosti. Mírou této bez-koncepčnosti úhrnné nabídky možností duchovního života naše doba významně převyšuje obě dosud podobně příznačná období – závěr antiky a rozvinutou renesanci. Hledání transcendence není v postmoderní době ani v nejmenší míře předem „povinně“ orientováno nějakým alespoň většinově uznávaným řádem víry, náboženské praxe nebo duchovního prožívání. Je hledáním v tom nejúplnějším smyslu: z jeho výchozího bodu jsou – zhruba řečeno – všechny cesty stejně přístupné a všechny stejně neznámé.

V nepřehledném množství duchovních alternativ se reflektující myšlení šokované bezbřehostí jejich zdánlivé nahodilosti, relativity a chaotičnosti zprvu jakoby ztrácí, ale ponenáhlu se může znovu najít v roli senzitivního objevitele vnitřního řádu, jímž se hledání transcendence samo intuitivně pořádá a řadí své alternativy podle pravidel a kritérií, jež nejsou stanovitelná uměle a zvenčí, ale která jsou spontánní součástí vlastního procesu hledání.

Ať zkoumáme seberozmanitější způsoby lidského sebepřekročení, v každém z nich se setkáváme s týmž principem, který všechny vposledku umožňuje: jenom díky aktivitě „druhé strany“ může protiklad mezi naší imanencí a absolutní transcendencí být neiluzivně překlenut.

Ohrožením v mezních situacích jsme takřka donuceni obrátit se receptivně k bytostným zdrojům své existence: na hranici svých možností se v postoji odevzdaného očekávání otvíráme neznámému smyslu, bytí, lásce. Potkáváme zprvu jen to, čemu se říkává „Boží mlčení“, právě to nás však může vtáhnout do tajemství a dynamiky skrývající se, nezištné absolutní lásky. Oproštěnost od sebe, k níž nás vyzývá, zahrnuje i probuzení smyslu pro pravdivost vlastní víry. Jím jsme vedeni za horizont obrazů víry, k víře jako vztahu. Teprve v něm se omezené lidské předpoklady stávají z poutající překážky něčím, co jsme schopni dát beze zbytku k dispozici. Bůh, v němž na vrcholu své svobody „umíráme sami sobě“, se stává východiskem našeho života. Z bludných cest, na které člověk z tohoto svého základního směřování nad sebe opakovaně schází, je zřejmé, že jakýkoli pokus o lidskou sebetranscendenci, není-li vyvolán Transcendencí samou, je jen uzavřeným kruhem, v němž se člověk setkává stále jen se sebou.

Milost – absolutní Boží iniciativa – překonává všechny lidské překážky: zklamání otvírá naději, sebeuspokojení proniká ostnem prázdnoty, zoufalství vykupuje svobodou, nevázanost sráží zkušeností slabosti a bezmoci, umírání objímá svým přijetím. Je to dotek Jiného, které není ani vnitřním pokračováním naší subjektivity, ani vnějším prodloužením světa, ani jejich harmonizujícím úběžníkem. Milost prostupuje všechno bez jakýchkoli omezení, aniž je přitom extrapolací čehokoli přirozeného. Setkání s ní je přimrazující jako tušení smrti, ale zároveň v nás rozehřívá plamen pravého života. Strhující žár její lásky nás smetá na pevnou půdu pravdy a pokory; bere nás nám samým. Nalézáme skutečně sami sebe jen v láskyplném obrácení od sebe.

K milosti nemůžeme sami nijak spolehlivě dojít. Jenom ona může překročit propast mezi námi a sebou. Lze jí ovšem vycházet vstříc. Hledám-li však absolutno, aby pro mne byl svět racionálně myslitelný nebo aby život měl smysl, pak chci nalézt jen to, co splňuje v mých představách tyto podmínky, nikoli to, co je na nich nezávislé. A jdu naopak vstříc milosti, jestliže kvůli ní přijímám to, co je, i kdyby to znamenalo likvidaci veškeré racionální myslitelnosti a veškerého smyslu – na které nemáme samozřejmé právo a které bývají i pouhou iluzí. Ačkoli Boží milost je schopna k nám vcházet i zavřenými dveřmi, můžeme jí urovnat cestu (je to to jediné, co jí můžeme dát) tímto otevřením všech lidských horizontů. Tím, že jí „do prázdna“ dáme sami sebe, jsme připraveni, aby se nám i ona mohla dát. V tomto postoji lze porozumět především postavě Ježíše Krista: jako průsečíku nejzazšího vykročení Boží milosti k člověku a nejzazšího otevření člověka Boží milosti. V jeho životě – a zejména v jeho oběti – se Bůh a člověk „objímají“.

Zdá se tedy, že respekt a otevřenost vůči aktivitě Absolutna je kritériem skutečného zaměření k němu. Toto kritérium prochází všemi náboženstvími a všemi způsoby duchovního života. Bez aktivity „Odjinud“ zůstáváme vždycky „na suchu“ – zbývá nám pouze naše imaginace, racionalita, tradice, neproniknutá, nevyzvaná, nepodepřená, neosvícená, neposílená ničím, co je vyšší než my.

Milost nic nepřemáhá násilím. Nabízí, otvírá, přitahuje – a ztrácí se, je-li naší odpovědí jen pokus přizpůsobit si ji. Vede člověka daleko dřív, než pro ni nalezne jméno, ale vede ho tak, aby nerušila jeho svobodu. V každém okamžiku mu dává příležitost, aby po ní zatoužil, i příležitost, aby setrval u sebe a u mnoha možností imanence. Možnost transcendence je v zásadě jenom jediná.

Zpět