Psychoanalýza a náboženství z pohledu Ericha Fromma

Psychoanalýza a náboženství

 

Jako filozof patřil Fromm mezi západní marxisty a měl kladný vztah třeba i k české filozofii (viz. jeho hodnocení Egona Bondyho). Filozofickým základem jeho úvah je pojetí svobody (touto otázkou se zabýval např. ve svém díle Strach ze svobody) a také jeho výklad ontologických kategorií vlastnění a bytí z perspektivy průmyslového světa (viz dílo Být či mít?). Frommova koncepce ústí do striktního odmítnutí soudobého světa přetechnizované a byrokraticky řízené společnosti. Jeho soc. filozofie je jednak pokusem o humanistickou etiku chápanou jako protiklad autoritativní i pouze subjektivní etiky; důraz klade na účast na štěstí jiných (pravé štěstí).

 

Pokud se budeme blíže zabývat jeho přístupem k náboženství, pravděpodobně nám nejvíce pomohou dvě publikace, ve kterých tuto problematiku rozebírá: Jsou to Psychoanalýza a náboženství (volně navazuje na dílo Člověk a psychoanalýza, kde se zabýval zejména etikou) a Mýtus, sen a rituál[1]. Podívejme se, jak se Fromm k náboženství staví.

 

Fromm představuje svůj protimaterialistický postoj – v dnešní moderní společnosti nejsme vyřešení bytostných otázek o nic blíž, než jak tomu bylo v dobách dřívějších. Jak sám píše, „i když jsme vytvořili úžasné věci, zdá se, že se nám ze sebe nepodařilo učinit bytosti, pro něž by to obrovité úsilí stálo za to.“[2] Tvrdí, že dnešní doba nepřináší klid, ale chaos a zmatek. Lidé jsou ideálům křesťanství už velmi vzdálení. Náboženství se dnes stává spíše útěkem před pochybnostmi než příklonem ze zralé víry. Přesto ale cítí, že je třeba vyšší autority, která by byla zárukou mravného chování a existence duše.[3] Jak sám podotýká, „psychoanalytik zkoumá lidskou skutečnost, která je za náboženstvím, a stejně tak i skutečnost, která je za nenáboženskými symbolickými systémy. Dospívá přitom k závěru, že není důležité, jestli se člověk vrací k náboženství a věří v Boha, ale jestli žije v lásce a přemýšlí o pravdě. Je-li tomu tak, jeho symbolické systémy mají až druhořadý význam. Pokud tomu tak není, nemají význam žádný.“[4] Z toho plyne snaha odstranit příčiny „nemocí duše“ a nejen příznaky. Nejde ani o přizpůsobení, jako spíše o optimální rozvoj schopností jedince. Psychoanalytik odhaluje hlubší pohnutky jednání a zjišťuje, nakolik je člověk „upřímný“ i sám před sebou. Zastává myšlenku, že psychoanalýza není pro náboženství konkurencí, nýbrž pomocí.

 

Fromm se vyjadřuje k pohledu na náboženství u dvou dalších psychoanalytiků, Freuda a Junga. Freud považoval náboženství za kolektivní dětskou neurózu lidstva. Kritizuje teisticko-nadpřirozené stránky náboženského života, protože ty podle něj brání rozvinutí a uvědomění si etických cílů v životě člověka.

Jung definoval náboženskou zkušenost jako stav, v němž se člověka zmocní síla pramenící mimo něj. Nevědomé je z náboženského hlediska vyšší autorita, kterou je třeba uposlechnout.

 

Fromm si definuje náboženství jako „jakýkoli systém myšlení a jednání sdílený skupinou lidí, který poskytuje jednotlivci rámec pro orientaci a předmět uctívání.“[5] Člověk jako rozporná, jednotu hledající bytost je puzen k oddanosti vyššímu cíli, myšlence nebo převyšující moci, jak můžeme nazvat boha. Může se rozhodnout, zda bude uctívat moc a destrukci nebo rozum a lásku. Nejde tedy o to, zda uznat boha, ale k jakému bohu se nakonec přikloním.

Odtud Fromm propracovává  myšlenku rozdělení náboženství na autoritářská (Bůh je symbolem moci nad člověkem; ctností je poslušnost) a humanistická (Bůh je symbolem moci člověka; ctností je sebeuskutečnění). Obrátí Fredovu myšlenku: Neuróza je soukromá forma náboženství, regrese k primitivnějším formám náboženství. Všímá si blízkosti chování neurotika a nábožensky orientovaného člověka. Neurotik si neumí poradit s některými otázkami své existence, totéž se dá říci i o věřících lidech. Přirozená tendence u člověka sklouzávat k primitivnějším formám náboženství je zastavována právě monoteistickými systémy.

 

V humanistickém náboženství je Bůh obrazem vyššího já individua, symbolem toho, čím člověk potenciálně je nebo čím by se měl stát, v autoritářském náboženství se Bůh stává jediným vlastníkem toho, co původně patřilo člověku: jeho rozumu a lásky. Čím dokonalejší bude Bůh, tím nedokonalejší bude člověk; dává Bohu to nejlepší, co má, a tím se ochuzuje. Když se člověk takto odcizí vlastním schopnostem, není pouze otrocky závislý na Bohu, ale je také špatný. Stává se z něj člověk, který nevěří ve své bližní ani v sebe sama, který nezná vlastní lásku ani vlastní rozumové schopnosti. Tím, píše Fromm, se vytváří bludný kruh touhy po uznání skrze žádání odpuštění zdůrazněním vlastní bezmocnosti.

 

Autoritářská náboženství považuje Fromm za původnější a zabývá se procesem postupného omezování Boží svévole. Počátek Starého zákona je psán v autoritářském duchu: Adam s Evou se dopustí hříchu, protože porušili příkaz; Noe poslechne příkaz, a proto přežije a po potopě potom dochází ve vztahu boha a člověka ke změně: je uzavřena smlouva a Bůh  je ve své svévoli poprvé omezen.

 

Humanistické systémy jsou takové, kde se nejedná ani tak o systém pouček, jako o postoj člověka, na kterém se tyto poučky postaví. Takto uvažoval např. raný buddhismus, taoismus, Sókratés, Ježíš, mystické proudy. Budha promlouval ve jménu rozumu, nikoli nadpřirozené síly; ponoukal své posluchače, aby také hledali to, co je pravdivé. Čím lépe pravdu nahlédne, tím lépe potom dokáže podle ní žít a vzdorovat iracionálním vášním. Pozdější zen tvrdí, že vědění nemá žádnou hodnotu, pokud nevyrůstá ze sebe sama.

 

Křesťanství a judaismus v sobě nesou obě podoby náboženství. Spor mezi těmito přístupy můžeme sledovat po celou dobu trvání dějin: katolická církev byla ve sporu s kacíři, Augustin s Pelagiem, různé proudy protestantismu. Judaismus se svářel například na poli chasidismu. Oběma náboženstvím je známý humanistický proud v rámci mysticismu. Rozdílnost chápání náboženství v autoritářském nebo humanistickém smyslu lze sledovat také na chápání hříchu. V autoritářském náboženství je hříchem prohřešek proti autoritě. Pokání je vyvoláno strachem z odplaty, neboť hřích znamená akt vzpoury. Ritualizované smíření vyvolává závislost na jeho poskytovateli. U humanistického pojetí není reakcí na uvědomění si vlastní viny nenávist k vlastní osobě, ale aktivní podnět k tomu být lepší. Někteří křesťanští a židovští mystikové dokonce pokládali hřích za předpoklad pro dosažení ctnosti.

 

Můžeme postřehnout souvislost s náboženským prožíváním v rámci ideologie ve vztahu k sociálním a hospodářským poměrům: Ve společnosti, kde vládne mocná menšina, která drží masy v područí, bude jedinec tak plný strachu a neschopný se cítit silný či nezávislý, že jeho náboženská zkušenost bude autoritářská. Příliš pak nezáleží na tom, zda uctívá trestajícího, hrozivého Boha, anebo politického vůdce podobných vlastností.

 

Vcelku rozsáhlý prostor věnuje Fromm incestu, avšak vzdaluje se Freudově doslovné definici a incest chápe především v duševním smyslu, jako setrvávání v závislosti, neosamostatnění, touze zůstat dítětem připoutaným k ochranitelským osobám. Připoutání k rodičům je pouze jedním typem incestu, byť tím nejdůležitějším. V průběhu sociální evoluce jej částečně nahradily jiné vazby (kmen, národ, rasa, stát, společenská třída, politické strany a mnoho jiných institucí a organizací). Tady leží kořeny nacionalismu a rasismu. Toto rozšíření psychoanalytických termínů umožňuje Frommovi vyjádřit se ke všem společenským otázkám, kupříkladu roli státu, ochotě nechat se manipulovat státní ideologií a snášet útisk.

 

V části závěrečné kapitoly se Fromm zabývá ritualistickým aspektem náboženství, respektive úlohou rituálů. Píše o potřebě rituálu, která je nedoceněna, i o jeho přitažlivosti. Rituál v širokém smyslu slova je společná činnost vyjadřující společné úsilí vycházející ze společných hodnot.

 

Od smyslu rituálů se dostává k symbolickému jazyku a znovu vyzdvihuje Freuda za zpřístupnění jazyka snů. Ve snech se člověk opět navrací k mýtické látce a ukazuje se tak, že mnohé symboly jsou společné celému lidstvu a že je to vrozený „jazyk“.[6] Místo logiky času a prostoru ve snu vládne intenzita a asociace. Vedle symbolů okamžitých a nahodilých existují symboly univerzální. V bdění svým snům nerozumíme, což je alarmující vzhledem k míře porozumění světu kolem nás. Symboly ve snech nás odkazují k něčemu prapůvodnímu a společnému. Ve snu se můžeme osvobodit od vnějších projevů a vlastní stavbou snění se před námi odhaluje naše vnitřní prožívání, někdy zašifrované a často nezakryté. Sny mohou být výrazem nejnižších a iracionálních tužeb, stejně jako nejvyšších a nejcennějších funkcí naší duše.[7] Nejeden autor se pokusil o typologii snů a často byl sen považován také za prorocké vidění či poselství bohů. Pokud člověk vědomě potlačuje svoji religiozitu a vůbec se jí nevěnuje, může být překvapen jejím prolnutím do snů.

Fromm v mytologiích a ve výkladu mýtů a snů také sleduje svoji myšlenku autoritářského a humanistického náboženství. Částečně nachází paralely v matriarchálním a patriarchálním uspořádání světa, ale tento rozměr je látkou veskrze mytologickou[8].

 

Na závěr můžeme podotknout, že nebezpečí, které náboženskému postoji hrozí, nespočívá ve vědě nebo psychoanalýze, ale v přetrvávající praxi všedního života. Člověk přestal hledat nejvyšší účel života v sobě samém a učinil ze sebe nástroj sloužící ekonomickému stroji, který vyrobil. Odtud pramení jeho pocit vykořenění a zmatku, který se snaží zapudit náboženskými rituály, které však už nejsou náboženstvím.[9]

 

Použité zdroje:

Fromm, Erich. Psychoanalýza a náboženství. Přeložil Š. Kovařík. 1. vyd. Praha: Aurora, 2003. 125 s.

Fromm, Erich. Mýtus, sen a rituál. Přeložil J. Lusk. 1. vyd. Praha: Aurora, 1999. 225 s.

 

Rymiecovi, Pavel a Věra. Stránky Ericha Fromma [online]. Ostrava, 2000. [Citováno 2005-03-16]. Dostupný z WWW: http://mujweb.cz/www/erich.fromm/

 



[1]              Tato kniha není primárně o náboženství, ale svým výkladem snů a zájmem o mytologii se této problematice velmi blíží.

[2]              Fromm: Psychoanalýza a náboženství, str. 11

[3]              O duši se dříve starali kněží a filozofové, dnes to jsou kněží a psychoanalytikové. Náboženství má s psychoanalýzou částečně společné pole působnosti.

[4]              Fromm: Psychoanalýza a náboženství, str. 19

[5]              tamtéž, str. 31

[6]              Svým pojetím se blíží Jungovu kolektivnímu nevědomí.

[7]              Freud nahlížel na sny jako na výraz iracionální a asociální povahy člověka. Jung považuje sny za zjevení nevědomé moudrosti, která přesahuje jednotlivce. Fromm se snaží vyhnout oběma těmto extrémům.

[8]              Možná by se dalo říci přednáboženskou.

[9]              „Lidé budou hledat v církvi a náboženství útočiště, jelikož je vnitřní prázdnota přiměje, aby pátrali po nějakém úkrytu. Vyznávat náboženství ale není totéž co být náboženský.“ Fromm: Psychoanalýza a náboženství, str. 108.

 

Novinky

OSOBNOST ČLOVĚKA A JEJÍ UTVÁŘENÍ

Osobnost je souhrn vlastností, procesů, návyků, stavů, postojů a podobně, které tvoří celistvou strukturu a dynamiku, individualitu konkrétního člověka. Každá osobnost má své jedinečné psychické, biologické a sociální vlastnosti.   - pojem velmi často používaný, v normální řeči-význam...
Celý článek

Psychoanalýza a náboženství z pohledu Ericha Fromma

Psychoanalýza a náboženství   Jako filozof patřil Fromm mezi západní marxisty a měl kladný vztah třeba i k české filozofii (viz. jeho hodnocení Egona Bondyho). Filozofickým základem jeho úvah je pojetí svobody (touto otázkou se zabýval např. ve svém díle Strach ze svobody) a také jeho výklad...
Celý článek

Heideggerovo a Kierkegaardovo pojetí svobody a odpovědnosti

Autor: Jiří Olšovský Tajemné působení filosofie tkví mimo jiné v probouzení naší svobody, kdy se jedinci může platónsky podařit přizpůsobit se světlu a osvobodit se k pravdě jsoucího. Naše svoboda i podle Heideggera povstává z vazby na světlo, v přibližování se ke světlu se...
Celý článek