Psychoterapie a víra: Základy duchovní psychoterapie

CZECH, Jan: Psychoterapie a víra: Základy duchovní psychoterapie. 2003.

 

Kniha popisuje pohled duchovní psychoterapie na svět, jak ho chápe a jakým způsobem tedy léčí pacienty. Je rozdělena na tři části. První část je zabývá „Světem a vědomím“, kde každá podkapitola nese název pojmu, který je vysvětlen z pohledu psychoterapie. Což tedy znamená, že vysvětluje pojem jak ho chápe Jan Czech pohledem víry. Další část se jmenuje „Fenomén duševní a duchovní nemoci“, kde vysvětluje duševní a duchovní problémy a instituce v lidské psychice pomocí nichž se léčí vzniklé problémy. Poslední část se jmenuje „Vlastní cesta terapie“ a jsou zde popsány způsoby léčení, terapie.

 

Nejdříve se budeme věnovat druhé kapitole a případné termíny o kterých mluví kapitola první budu vysvětlovat při jejich první užití, případně po dokončení druhé kapitoly.

První termín, kterým se kapitola zaobírá se jmenuje „Duše“. Jan Czech mluví o duši jako o instanci, kterou má každý člověk a je základem dialogu mezi terapeutem a pacientem. Pomocí ní dialog ukazuje problémy které člověk má. O duši mluvily už dřívější západní myšlenkové systémy jako třeba o Sokratovském daimonion, Kantovu kategorickém imperativu či o Freudově superegu. Ovšem do doby S. Freuda nikdo nemyslel, že i tato instance vně člověka může mít i negativní důsledky v podobě psychických obtíží. S. Freud jako první přišel s myšlenkou, že za psychické obtíže může nést vinu i superego.

 

„Symptom“ je další podkapitola. Symptom se zde myslím samozřejmě viditelné náznaky obtíží, projevující se do života jedince. Duchovní psychoterapie symptom nebere jen jako ukazatele nemoci, ale i jako nemoc samotnou. Symptom může začít žít „vlastním životem“ a napadat zdravé části pacientova vědomí. Může se spojovat s dalšími symptomy a vytvářet nebezpečné složité systémy symptomů. Cílem tedy není odstranit příčinu symptomu, jak se o to snaží jiné psychoterapeutické směry, s odůvodněním, že symptom bez své příčiny sám od sebe zmizí, ale odstranit i symptom samotný.

 

Dále je „Pohotovost k potížím“, ale tu bych vynechal a přešel podle mě k nejdůležitější kapitole této knihy a ta nese název „Transformační krize“. V této kapitole se Jan Czech zabývá životní krizí, kterou ovšem nebere pouze jako negativní, ale i jako pozitivní v tom smyslu, že člověk se má pohnout kupředu ve svém vývoji.

 

Tady bychom učinili odbočku zpět k první kapitole a některým tam vysvětlovaným pojmům a to: „Naděje“, „Smysl“, „Poslání“, „Příběh“ a „Utrpení“. Tyto pojmy dosti souvisí s transformační krizí a dle mého tyto pojmy ukazují pohled duchovní psychoterapie na svět. Člověk je zde na zemi za nějakým účelem, má své poslání. Tímto posláním je sebezdokonalování sebe sama. To je důvod existence člověka zde. Celý lidský život je příběh, který je zčásti již napsaný, ale osoba ho může měnit a „zašmodrchat“ záleží čistě na myšlení, morálce. Vyprávění o životu pacienta jako příběhu je základní technika jak ukázat duševní problém pacienta. Smysl je lidská potřeba, chrání to člověka před neznámem a pocitem nicotnosti. Smysl dává člověku důvod žít a je spojen s posláním, které člověk má. Naděje je spojena s další lidskou potřebou a to s vírou, že tedy přeci jen něco udělat musím. Dá se říci, že pokud člověk ztratí smysl své existence, stále zbývá naděje, že onen smysl opět nalezne.A poslední termín utrpení. O něm autor píše, že bez utrpení člověk nepokročí dál. Za každé poznání a postup musí platit utrpením. Když tedy člověk trpí nemusí to mít pouze negativní vliv, ale je to známka toho, že se zlepšuje. Ale teď bych se vrátil k transformační krizi která tyto pojmy uvede trochu do praxe světa.

 

Tato krize je důsledkem božího zásahu, za účelem zlepšení člověka. Aby postoupil blíže ke svému životnímu poslání. Člověku s v této době mění svět na plný negací. Ztrácí své naděje, jistoty, společnost která mu byla příjemná již není atd. I když je tento proces pod transcendentálním dohledem, mohou nastat potíže které vyžadují odbornou pomoc. Krize je i takovou zkouškou člověka. Zda dokáže své jistoty, které ztratil znovu vybudovat, jinak a lépe. Pokud člověk dokáže vystoupit z transformační krize poučen a s novými jistotami tak zvládl strastiplnou cestu svého životního příběhu. Nyní si to vše co získal musí udržet.

 

Nyní se dostáváme k poslední části knihy. Ta obsahuje tři podkapitoly: „Gnozeologická fáze terapie“, „Realizační fáze terapie“ a „Metody terapie“. Postupně teďka popíšu obsahy prvních dvou podkapitol. Pak se opět vrátím k první kapitole a některým jejím pojmům, které je dobré znát.

Gnozeologická fáze terapie je částí poznávací. Pacient za pomoci terapeuta poznává svůj problém a techniky jak ho odstranit. Jan Czech píše o třech základních poznávacích termínech, které by člověk měl aplikovat do svého života: „chudoba“, „ztišení“ a „prodlévající vstřícnost“. Chudoba zde není myšlena pouze materiálně, ale člověk by se měl i psychicky oprostit od materialismu. Ztišení jako utišení svých myšlenkových pochodů, oproštění od svého ega a jeho potřeb a prodlévající vstřícnost značí trpělivost na vše. Dále je zde kapitolka duchovní zážitky. Autor o nich zde mluví jako o zážitcích, které má snad každý. Ovšem často je tak lidé neberou. Berou je pouze jako své myšlenkové pochody či jako náhody které se jim stali. Člověk by se dle mně měl právě ztišit aby poznal duchovní zážitek od profánního. A Světlo poznání je časový úsek kdy člověku do sebe zapadnou kostičky uspořádání světa a tím i jeho duševní a duchovní problém.

 

Realizační fáze terapie nastává po gnozeologický kdy člověk má vědomosti a znalosti aby se mohl začít úspěšně léčit od svých problémů, ale i zde jsou stále překážky reality (v první kapitole se mluví o realitě jako něčem co člověk vnímá jako nepřátelské. Realita člověka neustále nastražuje překážky aby vše co dělá musel platit). Pacient tedy porozuměl situaci v které se nachází a nyní musí přijmout opatření ke zlepšení. Ovšem zde hraje velkou roli strach. Není zde myšleno strach jako jsou třeba fobie, ale strach bez příčiny. Spíše by se dalo mluvit o úzkosti.. Terapeut celou dobu musí vést pacienta ke statečnosti k jakýmkoli životním situacím, aby v této fázi dokázal postoupit dále, aby zlomil svůj neurčitý strach. Souvisí s tím i termín „Zrání“ popsaná na konci této kapitoly. Tento termín jak název napovídá označuje duchovní zrání v příběhu života, čím člověk zraje dostává se stále výš na schodech života a blíže k cíli svému poslání.

 

Nyní si uvedeme pár termínů, které jsou zajímavé v pojetí duchovní psychoterapie. Jsou to „Hřích“ a „Vina“. Hřích je skutek člověka, který se neslučuje s dobrem transcendentna. Aby člověk mohl odčinit svůj hřích musí ho nejdříve přijmout, že skutečně spáchal onen čin. Dále musí být hřích odpuštěn tomu kdo ho spáchal. Kajícník musí chtít hřích a následky odstranit, musí se kát a prosit za odpuštění. A v poslední řadě jak jsem již naznačil musí svůj hřích odčinit. Odčinit následky způsobené spáchaným hříchem. A nést následky za hřích.

 

Vina je brána v potaz ve většině psychoterapeutických směrech. Ale také tyto směry pracují s vinou pouze jako se symptomem. Za vinou se skrývá čin, který onu vinu vyvolal. Psychoterapeutické směry se snaží osvětlit čin a ten ukázat jako neopodstatněný k pocitu viny. Pokud ovšem nebude čin odstraněn vně člověka pokáním a dalšími metodami, tak pocit viny sice zmizí, ale v člověku po něm zbude negativní náboj.

 

Poslední kapitolka knihy se zaměřuje na vlastní cestu terapie, jak terapie probíhá. Jan Czech píše o dvou cestách. První je skupinová terapie a druhá terapie událostmi. Skupinová terapie spočívá na společenství lidí s podobnými problémy a podobnými atributy. Lidé vyprávějí své životní příběhy. Takové terapeutické skupiny tvoří společenství. Druhá cesta je cesta životem. Autor píše, že život sám je nejlepší léčebný proces. Říká, že terapeut sice může pacientovi radit s dobrým úmyslem, ale dokud pacient nepochopí a nezačne se radami pilně řídit ničeho se nedosáhne. Život sám člověka poučuje a učí.

Novinky

OSOBNOST ČLOVĚKA A JEJÍ UTVÁŘENÍ

Osobnost je souhrn vlastností, procesů, návyků, stavů, postojů a podobně, které tvoří celistvou strukturu a dynamiku, individualitu konkrétního člověka. Každá osobnost má své jedinečné psychické, biologické a sociální vlastnosti.   - pojem velmi často používaný, v normální řeči-význam...
Celý článek

Psychoanalýza a náboženství z pohledu Ericha Fromma

Psychoanalýza a náboženství   Jako filozof patřil Fromm mezi západní marxisty a měl kladný vztah třeba i k české filozofii (viz. jeho hodnocení Egona Bondyho). Filozofickým základem jeho úvah je pojetí svobody (touto otázkou se zabýval např. ve svém díle Strach ze svobody) a také jeho výklad...
Celý článek

Heideggerovo a Kierkegaardovo pojetí svobody a odpovědnosti

Autor: Jiří Olšovský Tajemné působení filosofie tkví mimo jiné v probouzení naší svobody, kdy se jedinci může platónsky podařit přizpůsobit se světlu a osvobodit se k pravdě jsoucího. Naše svoboda i podle Heideggera povstává z vazby na světlo, v přibližování se ke světlu se...
Celý článek